Tomáš Valena Livres

Originally developed in linguistics, the structuralist approach has been a scientific method in anthropology and human sciences since the 1950s. By the 1960s and 1970s, the concepts of primary and secondary structure (langue and parole) became central to structuralism, influencing architecture and urban planning. Emerging from the Netherlands and the Team 10 architects, structuralism in architecture gained global traction. Since the 1990s, a revival of structuralist tendencies has been observed, with contemporary structuralism linked to advancements in information technology that address complexity. In digital architecture, neo-Structuralism has emerged, prompting questions about the interaction of primary and secondary structures through algorithms. The current focus on rule-based design methods positions the structuralist approach as a vital framework for organizing and producing built environments, offering a systemic background for all disciplines involved in spatial production. This collection features 47 articles from renowned authors like Roland Barthes and Winy Maas, presenting a comprehensive overview of historical and contemporary digital structural thinking in architecture and urban planning. Tomásˇ Valena, Tom Avermaete, and Georg Vrachliotis contribute their expertise, with backgrounds in philosophy, architecture, and urban design, enriching the discourse on postwar architecture and public space.

Kniha Vztahy. O vazbě k místu v architektuře vyšla v německém originálu poprvé v roce 1994 a stala se důležitým zdrojem poznání historie architektury a stavby měst z perspektivy vztahu architektonického díla a fyzického místa, architektury a topografie. Téma fyzického prostředí architektury, chápané celostně jako kulturní fenomén, je v digitální době stále více aktuální. Kniha se těší stálému zájmu čtenářů a v roce 2014 vyšla po dvaceti letech ve druhém doplněném a rozšířeném vydání, z nějž je pořízen český překlad. Tomáš Valena patří k významným středoevropským historikům architektury, v českém prostředí je známý zejména jako znalec díla Josipa Plečnika. Nakladatelství Zlatý řez nyní předkládá českým čtenářům jeho stěžejní teoretické dílo, jehož tématem je vztah architektury a fyzického místa. Autor nejprve zkoumá samotný pojem místa, poté uvažuje nad různými podobami „genia loci“ a konečně předkládá historický přehled dialogického vztahu architektury k místu nejen v evropské tradici. Ukazuje, jak přírodní a krajinné podmínky ovlivňují podobu architektonického díla a jak architektura svým pozorným čtením místa pomáhá člověku zabydlet se ve světě. Bohatě ilustrovaná kniha spojuje vysokou odbornou náročnost se čtenářskou přitažlivostí.

Kniha, vycházející k 145. výročí narození a 60. výročí úmrtí fenomenálního architekta Jože Plečnika (1872–1957), obsahuje deset kapitol, které poskytují interpretaci Plečnikova díla především na Pražském hradě, v Lánech a ve slovinské Lublani. Rozsáhlá kniha obsahuje 450 ilustračních obrázků – současných snímků, plánků, dobových fotograficíh, autentických kreseb atd. Kniha není jen další položkou v řadě monografií o Plečnikovi, která by předkládala novou interpretaci celého jeho díla, nýbrž souborem esejů o dosud málo zpracovaných tématech. Zvláštní pozornost je věnována vrcholu Plečnikova díla – jeho pražskému období. V knize je také poprvé dokumentována, svým způsobem jedinečná architektonická výstava in situ: Josip Plečnik – Architektura pro novou demokracii, realizovaná na Pražském hradě v roce 1996, na níž se významně podílel i autor knihy.

„Co vlastně vím o svém tatínkovi?“ ptá se v úvodu své knihy architekt Tomáš Valena (1950-2019). Konkrétní vzpomínky na něj má jen ze svého útlého mládí, potom už byl tatínek přítomen jen ve virtuální „mytické“ podobě ve vyprávěních maminky a přátel či na fotografiích. Otázky po životě, působení a významu svého otce, významné osobnosti katolického veřejného života Františka Valeny (1913–1960), si autor začal klást teprve ve zralých letech, kdy už nežilo mnoho pamětníků. Začal proto životní příběh svého tatínka téměř až detektivně rekonstruovat, kamínek po kamínku skládal mozaiku jeho života. Jak autor přiznává, existovalo ještě něco jiného, co ho nutilo vypořádat se s osudem jeho otce, ale co to je, nejprve jen nejasně tušil. V průběhu psaní se začaly vynořovat obrysy podobností i protikladů mezi nimi, o nichž dříve nepřemýšlel. Uvědomil si, že to nebude jen kniha o jeho otci, ale také o něm samém. Struktura textu je tedy „dvoukolejná“, na jedné straně je to klasická historická studie – příběh tatínka, na druhé autorovy vlastní reflexe tohoto životního příběhu, jakési „měření sil s otcem“.

Das Buch beleuchtet neue Aspekte des Schaffens von Joze Plecnik, einem bedeutenden Architekten des 20. Jahrhunderts. Es behandelt seine Arbeiten in Prag, den Einfluss römisch-italienischer Inspiration, den Umgang mit natürlichem Gelände und die Entwicklung liturgischer Raumkonzepte. Für Einsteiger und Experten gleichermaßen aufschlussreich.

No other town is more determined by modern architecture than Prague. The anthology presents the variety of architectural works and architecture-theoretic positions in Prague in the first third of the 20th century. In keiner anderen europäischen Stadt hat die moderne Architektur so viele Spuren hinterlassen wie in Prag. In der Anthologie wird die Vielfalt der architektonischen Werke und architekturtheoretischen Positionen im Prag des ersten Drittels des 20. Jahrhunderts vorgestellt. Prag bildete neben den Kulturmetropolen Paris, Berlin und Moskau ein weiteres Zentrum der europäischen Avantgarde. Auch der modernen Architektur in Prag, die ihrem Selbstverständnis nach zwischen nationaler Selbstbestimmung und internationaler Avantgarde oszillierte, kommt im europäischen Vergleich eine besondere Bedeutung zu. Mit den Entwürfen und Bauwerken von Jan Kot.

Tomáš Valena untersucht den Einfluss von Typus und Topos auf die Architektur und beleuchtet den Ort sowie den Genius loci als konkrete Gegenüber des Gebauten. Anhand zahlreicher Beispiele aus der Baugeschichte werden die Ortsbezüge der Architektur analysiert. Geschichtliche Prozesse, die an ihren Kulminationspunkten stehen, sind oft von antizyklischen Impulsen geprägt, was die Vermutung nahelegt, dass die mit der Renaissance beginnende anthropozentrische Ära ihrem Ende entgegengeht. Im Kontext der zunehmenden ortsungebundenen Kommunikations- und Wirtschaftsformen gewinnt der Ortsbezug an Bedeutung. Ort und Architektur werden zu letzten Erfahrungsräumen der konkreten Lebenswelt, die als Gegenpol zu den Auswirkungen von Globalisierung, Virtualisierung und Migration fungieren. Das Lokale wird von Praktikern und Theoretikern neu verhandelt und bewertet. Seit den 1990er Jahren haben sich auch die Geisteswissenschaften mit dem spatial turn erneut diesem Thema gewidmet, was eine grundlegende Positionsbestimmung der Architektur erforderlich macht. Die Erkenntnis, dass Bauen die Identität eines Ortes weiterentwickeln, neu definieren oder auch zerstören kann, ist nicht neu. Ortsbezogenes Bauen ist unabhängig von Architekturmoden und stellt eine seit jeher gängige Praxis der Architekturproduktion dar, die unter den heutigen Bedingungen besondere Bedeutung erlangt.