Lothar Suchý Livres

Po smrti rodičů svěří poručník Lobrichon Magdalénu na výchovu své přítelkyni do penzionátu, kde se učí dobrým způsobům a to tak, že z něj vychází jako dovedné koketky. Po neshodě s poručníkem utíká Magdaléna do ulic, kde se jí ujme student Jacques a stanou se milenci. Vilém, zrozenz nerovné lásky hraběte de Viarque a nevěrnice je nazýván panchartem, utiskován a zesměšňován. Chlapec nervózní a citlivé povahy je vychováván náboženskou fanatičkou, služebnou Jenoféfou. Cesty osudu svedou tyto dva dohromady, láskou plnou citů a okouzlení. Když Magdalena po čase váhání přijme nabídku k sňatku, žijí manželé zdánlivě klidný život ve svém domečku. Až do doby, kdy Vilém dostane dopis od svého nejvěrnějšího přítele, který se chystá jej navštívit. Skvělé vykreslení pocitů jednotlivých postav, Magdalenino vnitřní rozpolcení, otázka viny, sžíravý pocit strachu, Vilémovy několikastránkové úvahy až chorobně bludné představy, citový a morální úpadek manželů, znásobený popisem stálé přítomnosti stoleté fanatické stařeny Jenoféfy. Nemožnost utéct před sebou samými a přijmout zasloužený trest.

Básník Maminky nejenže si evokuje její prostnou, skromnou bytost, samu inkarnaci neskonalého dobra, vniterné krásy, vroucí něhy, ale přitom i její úděl chudoby a starosti, lopoty a únavy, její sebezapíravé hoře a tichý, skrytý heroismus, a spolu: jak quand-méme značila světlo i teplo domova,všudypřítomná v jeho ovzduší, hřejivém vzájemnou láskou, nechťsi ztajenou za skoupými slovy. Důvěrně znovu prožívaje chvíle obapolného soužití, umocňuje lyrik postavu své rodičky zároveň v typus, český typus lidové matky, která los hmotné chudoby vyvažuje bohatstvím srdce. Nostalgické nebo přímo elegické tóny vyvažuje v Seifertově sbírce nejen kouzlo a štěstí znovunalezeného času i domova, ale nejednou také — akordem pro tohoto lyrika charakteristickým — rozmarný úsměv, s jakým shlíží, zažehnávaje nebezpečí rozcitlivělosti, na výjevy svých dětských let. Spolu se světem dávného dětství a jeho domova zpřítomňují verše Maminky sám kolorit té doby, ovzduší lidového pražského předměstí, scenérii činžáku u trati, jeho lidská dramata i náladu večerů na pavlači. Vpravdě niterná vroucnost citu a spolu důvěrně názorná, doslovně věcná konkrétnost obraznosti, sycená pamětí smyslů — odtud vyvěrá v této sbírce nevšední účin Seifertova intimního lyrismu, sugesce, s jakou zná vyvolat kouzlo dětského bytí a domova v jeho právě všednodenní skutečnosti. Prostota této poezie je zpravidla distinkcí tvůrčí zralosti a umělecké svrchovanosti. A. M. Píša

Gwynplaine a la bouche fendue jusqu'aux oreilles par une horrible cicatrice. C'est l'ouvre des comprachicos, des trafiquants d'enfants à qui il a été vendu. Recueilli par un saltimbanque avec la petite Dea, une orpheline aveugle, il devient la vedette de spectacles ambulants. Quand il découvre l'incroyable vérité sur sa naissance, le destin de «l'Homme qui rit» bascule... Saura-t-il rester fidèle à ceux qui l'aiment pour ce qu'il est vraiment ? Un héros saisissant, une ouvre puissante proposée en version abrégée.

Almanach ve prospěch zřízení Riegrovy mohyly na Kozákově.

Výbor z poezie 1895 - 1955. První část výboru z lyrické tvorby tvoří básně obsažené v Knize lyriky (r. 1904), druhá a třetí část knižně nevydané básně doby zralosti a životního podzimu, kdy se poezie stává v autorově díle už jen okrajovou složkou ostatní literární tvorby. Výboruspořádal, k vydání připravil a doslovem opatřil Jiří hájek.