Nový román Evy Kantůrkové Kruhy života ukazuje, jak ideologie - ať už je to ideologie jakákoli, třeba i nová - jde proti přirozenosti života a deformuje člověka. Jde o román nekorektní - o to více však pronikavý, působivý a potřebný.
Otázky dokážou zaujmout, inspirovat, potěšit. Jitka Novotná se umí ptát tak, že všichni vzácní hosté, lidé různých oborů a osudů, odpovídají rádi a upřímně, protože se v její společnosti cítí nejen příjemně, ale i bezpečně. Zkušená moderátorka je zpovídá s přirozenou jemností a zaujetím, povzbudivě, promyšleně. Ptá se také za nás. Naslouchejme proto společně stříbrnému větru a rozhovorům, které voní láskou k člověku.
Dva autoři s naprosto odlišnými životními zkušenostmi a politickými orientacemi se setkávají na stránkách této knihy formou dopisů, které odhalují vrstvy jejich paměti. Na jedné straně je zkušená literátka z elitní pražské rodiny, aktivní účastnice politického a intelektuálního dění 50. a 60. let, která se po roce 1989 vrátila do „týmu vítězů“. Proti ní stojí novinář, mladší o půldruhé generace, pocházející z malého města, bez vazeb na dobové elity, který v 80. letech působil v samizdatových aktivitách a později se stal viditelným představitelem nastupující generace. Po roce 1989 se ocitl v odlišném názorovém táboře než jeho „dopisová“ partnerka. Přesto skrze konverzaci a vyprávění dospívají k podobným hodnotám. Klíčové pro intelektuála z doby „konce dějin“ jsou otevřenost, pravdivost, lidská poctivost a odpovědnost za slova a činy. Důležitá je také schopnost vnímat argumenty druhých a zpochybňovat dogmata. Dopisový duel obou autorů je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm, odrážející nejen jejich vzájemné vztahy, ale i vztah k čtenářům a plynoucímu času.
Kniha Evy Kantůrkové nelze rozhodně zařadit mezi prvoplánové prózy, které dnes tak často nacházíme na knihkupeckých pultech. Dva souběžně vyprávěné retrospektivní příběhy s některými autobiografickými prvky propojuje ve třetím plánu reálný dialog mezi hlavními protagonisty, který dotváří hlavní námět románu: hledání příčin a důsledků jinakosti v podobě etnické i obecně lidské. Autorka čtenářům nabízí nevšední příležitost nahlédnout do svého myšlenkového světa, osobních názorů i do dříve tak často úzkostlivě skrývané citlivé duše. Neopominutelná, a pro tvorbu Evy Kantůrkové zcela samozřejmá, je i jazyková virtuozita a stylistická vytříbenost celého díla.
Podtitul: Rozprava s přidaným mýtem o Janu Husovi Zkušená spisovatelka spojila ve třech částech tři typy prozaických textů. První část má charakter rozpravy, druhá část je úvahová (obrací se k historickému mýtu Mistra Jana Husa) a v třetí, baladické části, vytváří z Husova textu Dcerka moderní baladickou prózu. Je zřejmé, že mnohá témata v autorce zrála celá desetiletí a teprve nyní našla svůj odpovídající výraz.
Při práci nad televizním scénářem o postavě Mistra Jana Husa se sešli spisovatelka Eva Kantůrková a režisér Jiří Svoboda. Debaty, které spolu v druhé polovině loňského roku vedli prostřednictvím e-mailů, jsou zcela nevšední. Otevírají Pandořinu skříňku, dotýkají se neuralgických míst našich životů, bolestné zkušenosti uplynulých desetiletí, podrobených nejrůznější nepřízni; uvažují o příčinách i podobě listopadového převratu, o zákulisí politických špiček, o počátku 90. let, kdy Jiří Svoboda stanul v čele KSČM (včetně brutálního atentátu na něj), o současné vládě a poměrech v ČR. Chvílemi to vypadá jako setkání vody a ohně, nebe a pekla - ale vždy je to setkání s odzbrojující tolerancí, úctou a respektem k názoru toho druhého. Rys, v dnešní době u nás stále méně častý...
Další obsáhlá próza Evy Kantůrkové je autorčinou knihou zásadní a sumarizující. Spojuje v sobě podnětné úvahy o české literatuře, kultuře, politice, dějinách a národním charakteru, působivé osobní vzpomínky na vlastní bohatý život, úvahy o literární tvorbě a vlastním díle i jedinečné portréty mnoha významných osobností českého veřejného života (mj. Václava Černého, Ivana Dubského, Jiřího Gruši, Václava Havla, Karla Kosíka, Karla Pecky, Jaroslava Šabaty, Milana Šimečky, Ludvíka Vaculíka, Josefa Zvěřiny a dalších). Kniha ve strhujícím vyprávění klade znepokojivé otázky, nikdy nezjednodušuje, ale snaží se vše předestřít ve vší složitosti - tak, jak je vlastní opravdové literatuře. Autorka se dotýká mnoha palčivých míst české minulosti i současnosti a vede čtenáře k jejich promýšlení. Po dlouhé době tak česká literatura v této knize získává mimořádně čtivou prózu se závažným společenským rozměrem. Kniha je doplněna množstvím unikátních fotografií, jmenným rejstříkem a bibliografií autorčina díla.
Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy Kantůrkové, v dopisech určených dceři. V komentářích k nim se dozvídáme více o situacích, postavách a činech v nich zmiňovaných. A také o době od poloviny padesátých do konce osmdesátých let minulého století.
Láskyplný příběh. Celý se rozprostírá v otázkách a odpovědích dvou blízkých, navzájem provázaných osob. Otce a dcery. Samo povídání je příběhem. Příběh se v něm skrývá, a zároveň se z něj právě rodí. Je neslyšně strukturován autorčiným jemnocitem pro postupné poodhalování životních peripetií, vtipných okamžiků, krutých nebo dramatických okolností, nám neznámých osudů ve zdánlivě neuspořádané, ale vyhrocené formě, v rozhovoru. Příběhem se vine po celou dobu linie návratu, ohlédnutí, účtování, osvobozování, znovuobjevování, linie citu.
V románu Doteky se prozaička a scénáristka Eva Kantůrková dostává až na samý práh citlivosti, s níž lze zaznamenat proplétající se osudy dvou lidí – nevšední, avšak přesný románový tvar se zde snoubí s nesdělitelností a nepopsatelností jemných doteků sdíleného citu.
V dramatických scénkách z vlastního života konfrontují oba autoři hluboce otevřeně svůj vztah k dnešku i včerejšku.
Podtitul: (Nečasovi démoni) Třetí část volné trilogie přibližuje prostřednictvím postavy fiktivního spisovatele genezi literárního díla. Autorka na rozdíl od předcházejících částí, kdy preferovala vlastní deníkové záznamy a úvahy, zvolila pro svůj další román formu dialogu. Nejistý a pochybující spisovatel Robert Nečas, stále traumatizovaný smrtí manželky, která před pěti lety zahynula v moři při havárii trajektu, vzdal nejen záměr napsat o ní prózu, ale nerealizoval ani dílo, snažící se postihnout realitu doby, když mu byly při loupeži odcizeny shromážděné poznámky a podklady. Novou energii a touhu po opravdové umělecké práci mu na počátku roku 2003 přinese opětovné setkání s bývalým univerzitním profesorem zvaným Zpovědnice. Starý a nemocný filozof mu během jejich schůzek v bytě i procházek po Praze svým sarkastickým vyprávěním o milostných vztazích poskytne potřebnou inspiraci. Příběh manželského trojúhelníku z poúnorového období a vzplanutí stárnoucí architektky k disidentovi z doby normalizace i seznámení s textem staročínské Knihy proměn v něm podněcují fantazii a přivádějí k úvahám o vlastním životě a tvorbě.
Tři příběhy o cestách po Číně očima tří autorů, kteří putovali společně s kapelou Hradišťan. Každý autor píše odlišnou formou o událostech, které v této vzdálené zemi zažil – o atmosféře země, její historii, tradicích i o každodenním životě jejích obyvatel.
Publicistka Milena Nyklová se ve svém rozhovoru s Evou Kantůrkovou vrací ke stále fascinujícím osudům těch, kteří neoficiální cestou formovali náš předlistopadový život. Jedna z našich nejvýznamnějších spisovatelek vypráví o svých názorech, postojích, životě a lidech v něm. Od příběhů z dětství, přes své spisovatelské začátky až po současnost, předkládá čtenáři své zkušenosti, jež formovaly její životní cestu. Její vyprávění je konfrontováno s dobovými reáliemi, což činí její příběhy pro čtenáře mimořádně zajímavými a poutavými. zdroj: www.bux.cz
Druhá esejistická kniha Evy Kantůrkové navazuje na knihu Valivý čas proměn (ČS 1995). Zatímco Valivý čas proměn obsahuje eseje, úvahy a příležitostné texty z doby disentu, tato kniha zahrnuje texty datované po roce 1990. Autorka se v oněch letech aktivně podílí na životě veřejném, kulturním i politickém a paralelně pokračuje v ryze soukromém uvažování o záležitostech nadčasových i o lidech, jejichž dílo pro ni je významné. Eva Kantůrková patří k těm nemnoha prozaikům, kteří dokáží nejen příběhy vyprávět, ale také o nich uvažovat a vnímat je jako součást širších kulturních vazeb. Kniha je tak současně svědectvím o proměnách naší společnosti v posledních letech a přináší rovněž úvahy nad nejdůležitějšími kulturními tématy. Eseje vycházejí u příležitosti autorčina životního jubilea.
Druhá ze tří plánovaných knih o autorčině alter egu, spisovateli Robertu Nečasovi, který se pokouší napsat román. Autorka svým osvědčeným způsobem propojuje autentické osobní záznamy s esejistickými úvahami a současně popisuje vznik nového literárního díla. V románu napsaném deníkovou formou se tedy prolínají záznamy autorky, které jsou vedené jako promluvy k zesnulému muži, příběhy spisovatele Nečase a jeho vlastní psaní. Autorka se pomocí postavy spisovatele Nečase snaží získat odstup a nekonflikní pohled na realitu. Nečas chce napsat román, který by vystihoval ducha dnešní doby. Rekapituluje údálosti od listopadu 89 a zabývá se společenskými i politickými aférami 90. let, ale spíš než o kritiku jde o obecnější zamyšlení. V románu jde tedy nejen o hledání ducha doby, ale především o hledání autenticity, věrohodnosti v životě, politice i tvorbě.
Osobní deníkové záznamy a úvahy, týkající se převážně tvůrčího procesu autorky při vzniku nového literárního díla. Sledujeme, jak v autorčině mysli postupně vznikají a rozvíjejí se postavy zamýšleného románu včetně hlavního hrdiny, spisovatele Nečase. Načrtnuté obrysy děje a literární úvahy, občas náročné na čtenářovu pozornost, jsou přerušovány běžnými deníkovými zápisy a zejména vzpomínkami na zemřelého manžela, prvního kritika jejích prací. Je zřejmé, že autorka volila tuto formu, aby se "vypsala" z trvající bolesti nad ztrátou milovaného muže a z pocitu osamění. Vznikla kultivovaná výpověď vzdělané ženy: zajímavá, byť trochu zdlouhavá v záznamech z tvůrčí kuchyně, silná a dojímající v pasážích intimních.
Autorčin deník, který začala psát po smrti svého manžela, aby se necítila zcela opuštěná. Deníkové záznamy z let 1998 a 1999 jsou vyznáním lásky zemřelému manželovi, z nejrůznějších stran je detailně probíráno zejména období, kdy Jiří Kantůrek bojoval s těžkou nemocí. Ve svých záznamech se autorka dotýká i běžných událostí dne, podává zemřelému zprávy o tom, co ji potkalo a co právě dělala, takže její kniha může být vnímána jako zpráva o kulturním dění posledních dvou let.
Druhá část volné trilogie (Po potopě, Černá hvězda) o životě svobodomyslné výtvarnice, Osudy malířky Sylvy Donátové jsou zasazeny do let okupace a války. Sylva se do našeho povědomí promítá přes vyprávění a prožitky své dcerky Jany, ovlivněné světem postižených dětí - babička , která ji vychovává, je kuchařkou v Ústavu pro tělesně postižené, kde s Janou i bydlí. Příhody těchto dětí, vztahy k matce, babičce a všem lidem z blízkého okolí prožíváme s Janou od útlého věku až do jejích 13 let, kdy její dětství končí zároveň s koncem války. Román je napsán v ich formě a autorka mistrovsky vystihla jak neobvyklé místo děje, tak myšlenky předčasně vyspělého dítěte, které má ke své bohémské matce zvláštní obdivně-ochranitelský vztah. Citlivě, avšak bez sentimentality je zde popsán svět z dětského nazírání: je to svět bez příkras, bezohledně reálný a někdy dětsky krutý, přesto však čistý a překvapivě vědoucí.
Autorka vypráví o svých přátelích, většinou z okolí disentu 60-80 let. Některé texty jsou určeny pro nezávislé zahraniční tiskoviny té doby, jiné jsou už reakcí na začátek 90. let. Součástí textu je i obsáhlá reportáž z dnešní Číny.
Kniha esejů z let 1978-1989, věnovaných nejrůznějším osobnostem, zachycuje neopakovatelnou atmosféru odporu proti totalitní moci. Doslov napsal František Kautman.
Sborník vzpomínkových a odborných studií, vydaný původně v samizdatu, usiluje o objektivní vymezení Pekařova místa v dějinách moderní české historiografie.
Originální kombinace memoárů, esejistiky a uměleckého vyprávění podává svědectví o českém disentu od 60. do konce 80. let. Autorka se soustředila na osobnosti, které nebyly přímo v čele dění a které nevstoupily do nejdůležitějších veřejných funkcí po listopadu 89. Vypráví postupně o J. Křižanovi, J. Zvěřinovi, K. Steigerwaldovi, M. Šimečkovi a V. Černém.
Pět psychologických novel. Je to pět příběhů, které vycházejí ze zkušeností daných věkem hrdinů, takže postihují i různá časová období v životě člověka. Jsou psány poutavě, jsou plné napětí a nečekaných zvratů.
Pán věže je jedním z vrcholných románů E. Kantůrkové, knižně mohl být vydán až po roce 1989. Je to přesvědčivě silné a působivé dílo o lidském hledání, pochybnostech a nejistotách, próza s bohatým, vzrušivým dějem klenoucím se přes dvě tisíciletí, s vypjatou a působivou obrazností. Dějově se rozkládá v pražské současnosti, kde jako hlavní účastník děje vystupuje spisovatel, jehož osobní příběh je protiváhou druhé poloze díla, odehrávající se v počátcích našeho letopočtu, kde hlavní postavou je Ješua, evangelijní Kristus. Obě vrstvy románu se postupují, plynule do sebe přecházejí a opět se oddělují, aby se znovu setkaly. Volný vypravěčský proud, s nímž autorka pracuje, dává mnoho příležitostí čtenářově vlastní představivosti.
Ce récit se passe entièrement dans la prison de femmes de Ruzyne, près de Prague, où l'auteur fut elle-même emprisonnée. Porte-parole de la Charte 77, elle est actuellement députée au Conseil national. Son livre a obtenu le prix Tom Stoppard, en 1984, récompensant le meilleur ouvrage de la littérature dissidente tchèque et slovaque.
Autorka odvedla úctyhodnou práci nad historickým materiálem i nemalé myšlenkové úsilí. Její kniha dává živý, ucelený i detailní obraz Husova života a doby. Filosoficky kultivovaným způsobem jsou zde postižena témata, jež představovala dynamizující jádro dobových sporů, zejména střet realismu s nominalismem, jenž tvořil pozadí názorových bojů 13. a 14. století. Dobře jsou vyloženy hlavní body učení Husova inspirátora Johna Wicleffa i samotná podstata Husovy nauky. Originálně a poutavě, třebaže do značné míry intuitivně, jsou vykresleny charaktery spoluhráčů i protihráčů v Husově příběhu, zejména postava arcibiskupa Zbyňka Hazmburka, krále Václava IV. a Husova někdejšího druha, posléze úhlavního nepřítele Štěpána Pálče. Jedná se o třetí vydání této knihy, která na rozdíl od ostatních vydání obsahuje v příloze autentickou diskusi, která po napsání knihy v roce 1988 proběhla mezi signatáři Charty 77 na téma "Je Hus ještě aktuální?" Této diskuse se zúčastnili M. Šimečka, M. Rejchrt, J. Zvěřina, Jan Šimsa a další.
Tři povídky českých spisovatelů umlčených po r. 1968, které navíc spojují zážitky z vězení a členství v Chartě 77. Společné je i téma povídek, jímž je jakási podvojnost lidského já - soukromého a veřejného. Binar zobrazuje zmatení hodnot i lidské motivace po srpnu 1968, Kantůrková se příběhem z třicetileté války zamýšlí nad snadnou proměnou člověka ve vojáka. V hyperbole K. Pecky sledujeme příběh úředního vítače, který si dovolil přepych sentimentu a šel si soukromě přivítat zpěváckou hvězdu svého mládí.
Kniha nás zavádí do ponurého prostředí neosobní ruzyňské věznice, kde každá kapitola představuje novou osobu, známou autorky. Některé z nich se staly jejími přítelkyněmi, jiné vzbuzovaly odpor, ale všechny byly vězeňkyněmi. Autorka detailně popisuje charakter každé ženy a psychologicky rozebírá, co je přivedlo do tohoto nevlídného prostředí. Vězení, vzdálené nejen zrakům, ale i citům lidí, má devastující dopad na psychiku žen, které zde trpí až na hranici mentální retardace. Vztahy na cele a v celé věznici jsou zachyceny s důrazem na vliv takového prostředí na jednotlivce. Autorka si uvědomuje, jak se její hodnotový žebříček radikálně změnil; v drsném prostředí začíná klást důraz na jiné hodnoty než v době svobody. Každý člověk má jiné potřeby, a psychický nátlak zde vykonává své. Všechny vězeňkyně touží po svobodě, ale prostředí je kruté a jen někteří mu dokáží vzdorovat. Zatímco někteří se stávají egoisty, jiní myslí na ty, kteří zažili větší krutosti, a snaží se jim zpříjemnit pobyt. Autorka se soustředí na pocity a emoce svých spoluvězeňkyň, čímž vytváří hluboké portréty lidí na okraji společnosti a analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. I když strávila ve vězení jen rok, její zkušenosti měly na dílo zásadní vliv.
Eva Kantůrková ; Mit Einen Vorwort Von Jiři Lederer ; Aus Dem Tschechischen übersetzt Von Marianne Pasetti-svoboda. Translation From Czech. Zwölf Gespräche Mit Zwölf Frauen, Deren Männer Als Politische Verfolgte Im Gefängnis Sitzen.--cover.
V mnohovrstevném díle vzpomíná prominentní komunistický novinář na svůj život, na tragickou smrt matky, na své děti i svá tři manželství. Vzpomínky se prolínají s bilancí vlastní novinářské dráhy před válkou a hlavně po válce, kdy nad ním držel ochrannou ruku samotný prezident Zápotocký. Román je rezignovanou výpovědí člověka, který se loučí se životem s vědomím, že ideály, pro něž se angažoval, vzaly dávno za své. Kniha vznikla na počátku 70. let a je pokusem o sepětí románu psychologického a politického Psychologický román navozující atmosféru 30. až 50. let 20.století je součástí volné trilogie
Román o vztahu stárnoucího muže ke třem ženám čtenáře nejen pobaví, ale upozorní i na kontrast velkých ideálů a pachtění za pocitem vlastní úspěšnosti. Jeho vlastní žena se s ním rozvádí a další dvě ženy, výrazně vstupují do jeho života. Jsou zcela protikladné ve svých názorech, postojích i ve vztahu k protagonistovi. Kontrast mezi velkými ideály a pachtěním za pocitem vlastní úspěšnosti dává autorce dost prostoru k vytvoření knihy.... celý text
Podtitul: Román Psychologický román je sondou do duše ženy, která prožívá hlubokou uměleckou krizi, vyvolanou ztrátou politických iluzí v období totality. Výtvarnice, která se po osobní krizi dostane na psychiatrii, se po delším pobytu v sanatoriu snaží vyprávět jako součást terapie svůj příběh. Vrací se do běžného života a nastává tvrdá rekapitulace všeho, co je nutné v životě zlikvidovat, aby se mohla vrátit zpět ke své práci. Podstata románu je v psychologické analýza a charakteristice postav.
Román, v němž smrt stranického tajemníka, která je napůl nešťastnou náhodou a napůl vraždou pro neposkytnutí pomoci v kritickou chvíli, a chystaný pohřeb, dávají příležitost k retrospektivě do poválečného života na malémvenkovském městě a zejména pak do únorových událostí tohotoměstečka, kdy se měnily majetkové poměry venkovských boháčů. Román je vyprávěn několika vypravěči vždy v prvé osobě a zachycuje tak při zdánlivě stejné formě několikprotínajících se pohledů na stejné události.
Deset povídek (Noc v horách, Bleděmodrá noc, Jen si tak maličko povyskočit, Na břehu moře, Konec cesty, Tatínek, Přetržená nit, Když odejde kůň, Dialog velice křehký, Já se tam vrátím) autorky. Každá z nich je vyzrálým a reálným pohledem do života a niter dnešních lidí na křižovatkách životních cest.
