Ondřej Veselý Livres

Byl jsem ve snu, kolem mě byla čerstvě posečená zelená louka, která se táhla až ke kraji lesa. Tam v rohu vedle smrku stála Hanka s těma krásnýma modrýma očima. Její fialový overal i z té dálky jasně zářil. Přicházel jsem k ní, pod nohama mi zapraskala větev. Podzimní vítr se prohnal korunami stromů, rozcuchal jí vlasy. Když Hance začaly padat do tváře, celá sebou škubla. Oni ji totiž prameny vlasů lechtaly po tváři. Dlaněmi si sjela po obličeji a dávala si neposedné vlasy do culíku. To už jsem stál naproti ní. Koukala na mě, vypadala jinak než na lavičce v metru, už nebyla bezdomovec. Vlastně byla celá barevná, svítila tam u lesa. Jako podzimní listí ležící v trávě. Její rty se ve svitu slunce začaly pohybovat: „Vzpomínáš si, Ondro, když jsem ti poprvé řekla, že tě miluji a že spolu všechno zvládneme?“ „Vzpomínám si na to, Hanko.“ „Jak jsem skoro celý život byla nešťastná holka, než jsem po ex-manželovi poznala tebe, lásko.“ „Ale, neřekla jsi mi, že jsou pro tebe tak důležité peníze. Nebo taky, že dokážeš ubližovat lidem kolem sebe. Nebo dál že nedokážeš sama za sebe rozhodovat.“ „Ondro, já jsem netušila, že se tyhle věci stanou. Kdybych to tušila, udělala bych všechno, abych tomu zabránila.“ „Promiň, Hanko, ale já nevím, kdo jsi. A do mých snů už dávno nepatříš.“ V tom okamžiku se sen rozplynul.

Koukal na krabičku, která ležela na černé přístrojové desce. Ještě jednou ji otevřel, vzal do ruky oříšek a řekl: Za chvíli už budou zase spolu. Podíval se do zpětného zrcátka, neviděl tam Prince, ale normálního muže, co se vrací ke žluté chaloupce. Měl zvláštní pocit, byla to dlouhá doba, co je neviděl. Podíval se na hodinky, ukazovaly kolem 14. hodiny. Slunce už bylo hodně vysoko na obloze. No dobře, tak za hodinu už ty skřítky znovu uvidím, i tak to uteklo jako voda. Nastartoval. Hlas „Paula Simona“ se nesl Scoobym. „Nemohu si vzpomenout, na smutnější den v mém životě, vím, že říkali, ať to nechám být, ale to prostě nejde, a kolo života se otáčí dále, zase a zase znova.“