Stanislav Zatloukal Livres

Kapucín Jiří Jan Evangelista Vícha (1923–1997) je znám jen okrajově jako někdejší tajný provinciál, zpovědník řeholnic a také autor jediné sbírky Krajina milost. Kým vším však byl tento kněz, který hledal nové možnosti práce s mládeží, odseděl si polovinu nespravedlivého trestu ve valdické kartouze a po propuštění znovu riskoval, když dával exercicie sestrám v civilu nebo přijímal na místě chybějící představené jejich sliby? Řeholník, který nevnucuje své františkánství, ale po vzoru sv. Pavla („Stal jsem se otrokem všech“, 1 K 9,19–22) se i on stává „boromejkou“ a „notrdamkou“, když těmto sestrám dává nahlédnout do krásy jejich vlastní spirituality. Asi jediný kněz-básník, který napíše svou „ateistickou“ báseň Ztracenec. Kniha se snaží jít po stopách ­Víchova životního příběhu a s pomocí mnoha pramenů a svědectví ho představit současnému čtenáři. „Tato kniha mi přinesla upřímnou radost a autorovi jsem za ni vděčný. To nejen proto, že jsem P. Jana Víchu osobně znal a velmi si ho vážil, ale zvláště proto, že právě dnes je tak aktuální. Zatloukalův pohled na život a dílo kapucínského kněze žijícího většinu svého života v době těžké komunistické totality přináší světlo i do dnešní doby.“ Z předmluvy arcibiskupa Jana Graubnera

Maria Teresa Porcile Santiso(1943-2001)Vystudovala Institut hebrejské kultury v Montevideu a pobývala v kibucu v Izraeli. Připravovala se na kontemplativní život, ale nakonec žila své povolání mimo řeholi, zasvěcená studiu a ekumenickému dialogu. Dále vystudovala pedagogiku a filosofii na katolické univerzitě v Montevideu a ekumenismus na ženevském Institutu Ekumenické rady církví. Cestovala, dávala duchovní cvičení, přednášela biblickou teologii a ekumenismus na Institutu pro formaci kněží v Montevideu. Na různých kongresech zastupovala Papežskou radu pro jednotu křesťanů, Svaz biblických společností, Světovou katolickou federaci biblického apoštolátu, různé sekce Světové rady církví a nevládní organizace OSN. Jako jediná žena byla pozvána na třetí shromáždění latinskoamerických biskupů v Pueble. Z této zkušenosti vznikla v roce 1980 její první kniha Puebla: la Hora de María, la Hora de la Mujer (Puebla: hodina Marie, hodina ženy).

V pozůstalosti jezuity Karla Říhy zůstává mj. několik textů, které ho představují ne tolik jako filosofa, ale jako znalce umění, kněze, který hledá spásu duší, člověka, který reflektuje prožitky dne. V těchto úvahách, povídkách, bajce a mýtu jsou přítomny konstanty známé z již vydaného Říhova díla: mravní konverze, která vede k nazíravému životu, a důraz na přikázání vzájemné lásky. Navíc se v našem souboru objeví: úcta k tradici v křesťanském umění (baroko, chorál) spojená s uznáním velkých moderních děl (Ludvík Kolek); meditace nad výjimečností člověka v rámci stvoření; řeč víry, které je bližší jazyk umění spíše než vědecký; prožitek poslechu hudby a lítost nad hrozbou zániku varhan; a také (část) korespondence s Karlem Skalickým. Soubor Říhových textů je doplněn o rozsáhlou životopisnou studii a sesbíraná svědectví, jak na něj vzpomínají ti, které formoval, nebo jeho kolegové a nástupci. Kniha tak významně rozšiřuje pohled na Karla Říhu, důležitou osobnost českého exilu a porevoluční obnovy teologických fakult v naší zemi.