Výbor z povídek argentinského autora představuje čtenáři prakticky celou autorovu povídkovou tvorbu. Pro autora je typické umění mystifikace, prolínání snu a skutečnosti, které v rámci literární fikce vytváří podobenství lidského údělu a věčné proměny postavení čověka ve světě náhod. Ve svých povídkách autor důsledně zpochybňuje empirickou skutečnost, v jejích metaforách rozvrací čas i lidskou identitu, aby tak lépe pronikl pod povrch věcí a dějů k podstatě člověka.
V Borgesových fantastických povídkách dochází k popírání skutečnosti, respektive k nahrazení skutečnosti jinou. Soubor povídek největšího žijícího spisovatele Latinské Ameriky, rozdělený do oddílů Zahrada, v které se cestičky rozvětvují (1941), Artefakty (1944), Alef (1949) a zahrnující povídky fantastické, detektivní či přesněji kriminalisticko-fantastické povídky zasazené do argentinského prostředí městského i venkovského. Příběhy, v nichž autor suverénně rozehrává složitá témata tajnosti, hrůzy a chaosu, infikující duševní život dnešního člověka.
Povídky Spisů I pocházejí z autorových prvních povídkových sbírek (Fikce, 1944; Alef, 1949) a patří k jeho nejznámějším dílům. Mistrovské texty jako Zahrada, ve které se cestičky rozvětvují, Babylonská knihovna či Alef zásadně ovlivnily několik generací čtenářů a spisovatelů a učinily z Borgese klasika fantastické prózy. Významnou polohu jeho tvorby představují povídky z argentinského prostředí. Pro českého čtenáře má pak specifické kouzlo povídka Tajný zázrak, kterou Borges umístil do Prahy.
Výbor z hlavních básnických sbírek (Samoty, Kastilské pláně, Nové písně), doplněný verši z let občanské války, jednoho z klasiků moderní španělské literatury. Je výmluvným obrazem šíře a vzepětí jeho básnického nadání a spolu i obráží jeho zajímavý vývoj od poznání, jak bezvýchodné je uzavření se do kruhu samoty před veřejným děním, k aktivnímu přihlášení se k pracujícímu španělskému lidu, jeho citům a bojům.
Čtvrtý svazek Borgesových spisů zahrnuje dvě sbírky raných esejů z třicátých let 20. století. Texty knihy Evaristo Carriego jsou věnovány ryze argentinským tématům, zejména starému Buenos Aires a jeho předměstí s poetikou tanga, soubojů na nože a jezdců, kteří mizí v pampě. Sbírka Diskuse pak přináší další základní témata Borgesova díla, mezi něž patří úvahy o čase a nekonečnu, ale především o knihách a literatuře.
Varelův román Temná řeka je typickou ukázkou latinoamerické prózy zaobírající se sociální tématikou, napsán byl v roce 1943, v roce 1946 byl vydán a dočkal se v krátké době překladu do patnácti jazyků a také zfilmování. Zajímavá a daném teritoriu neobvyklá je ale celková kompozice, tvořená v podstatě třemi liniemi. Hlavní dějová a současně ideová linie románu popisuje život sběračů listů yerby (známý čaj maté) v pralesech na horním toku řeky Paraná se vším tím krutým prostředím, ve kterém lidská, morální a citová degradace člověka nezná mezí. Další linii tvoří paralelně vložené kapitoly nazvané střídavě V pasti a Dobývání (zřejmě inspirováno Steinbeckovými Hrozny hněvu), které jednak ukazují historické kořeny bezohledného vykořisťování jak lidí, tak i přírody nebo signalizují jako trvalý spodní proud rozvíjející se drama vlastního příběhu. Současně vytvářejí kontrast mezi krutou realitou děje a lyrickou básnivostí popisů přírody. Tento protiklad je zřejmě také zdrojem umělecké působivosti knihy. Nepochybně k úspěchu knihy přispěla i skutečnost, že Varela celou oblast Horní Paraná sám křížem krážem procestoval a seznámil se tak jak s přírodou, krásnou ale současně krutou, tak i se všemi možnými lidskými i společenskými typy a jejich způsobem života a proto dovedl jak prostředí tak jednotlivé postavy ve své knize tak výstižně vylíčit.
