Kateřina Vinšová Ordre des livres

Do galské vesničky se ze studií v Condatu vrátí krásná Halabala. Její snoubenec Tragikomix je násilím odveden do římských legií. A tak Asterix a Obelix Halabale nabídnou, že se nechají také naverbovat do legií a odvelet do Afriky, aby Tragikomixe našli.

Ce texte méconnu que R. Goscinny avait écrit pour le numéro 291 du journal Pilote, paru le 20 mai 1965, raconte par le détail cet épisode crucial de la saga Astérix.

Mezi Rigou a Turínem, mezi židovským otcem a matkou protestantkou, mezi němčinou a italštinou, mezi literaturou a rodinou. Intimní život na pozadí velkých dějin. Vzdálení otcové je kniha velice osobní, neboť její autorka v ní hledá v čase a proměnách minulého století svá já: německy mluvící holčičku, která vyrůstá na přelomu 20. a 30. let v kosmopolitní Rize v rodině emancipované italské intelektuálky a židovského bonvivána, dospívající dívku vychovávanou babičkou v komunitě valdenských v piemontské vísce u francouzských hranic a nakonec manželku a matku, mladou ženu, která „se musela zrodit sama ze sebe“, která se přivedla na svět „spolu se svými dětmi“ v italském Turíně, kde se v době od poválečné obnovy po revoltující sedmdesátá léta pokouší skloubit čas pro rodinu s časem pro svou niternou potřebu, kterou je psaní. Zároveň je to i kniha přinášející sdílenou zkušenost s „malými“ rodinnými traumaty. Na pozadí Marinina života běží „velké“ dějiny: nacismus, fašismus, holokaust, odboj, ekonomický boom, olověná léta. Obecné a častým používáním poněkud vyprázdněné termíny jako identita, kořeny, tradice, multikulturalita mají v jejích výrazově střídmých a vycizelovaných vzpomínkách konkrétní, proměnlivý a stále živý obsah. Vrcholná próza Mariny Jarre čtenáře odzbrojí svou syrovostí a upřímností a zasáhne svou křehkostí a krásou.

Do horské vesnice krátce po válce přijde záhadný cizinec – a místním se nelíbí, že odhaluje jejich černé svědomí. Když je nato zavražděn, pověří úřady jednoho z místních, Brodecka, navrátilce z koncentračního tábora, aby celou věc vyšetřil. Takový je v nejvyšší stručnosti a největším zjednodušení námět světově proslulého románu Philippa Claudela. Jeden z nejlepších a nejsvéráznějších francouzských komiksových tvůrců Manu Larcenet opatřil tuto předlohu stejně strhující výtvarnou podobou. Limitovaná edice s odlišnou variantou obálky s otevřeným hřbetem na plátnu (švýcarská vazba), jednotlivé kusy číslovány v dolním rohu, jak na boxu, tak na samotné knize.

Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil. Kniha, která strhujícím způsobem líčí dějiny těchto figur a je doplněna i bohatým obrazovým materiálem, však není jen historií muzeálních kousků. Vypráví o moři, o ženách, o lodích i o literatuře. Sochy vystupují z mýtů a stávají se z nich skutečné ženské postavy – Sirény, bohyně, obyčejné ženy nebo věštkyně jako Kassandra, svůdnice, matky, vizionářky a další. Dočítáme se o hřbitovech pro lodě, o hrdinkách a dobrodruzích, kteří se vynořují z hlubin paměti a stávají se nesmrtelnými. Claudio Magris za tuto knihu obdržel v roce 2020 mezinárodní cenu MARetica udělovanou textům o moři.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Starý bohatý průmyslník se nechá zaměstnat jako vrátný v jedné ze svých budov; pedagog z hudební konzervatoře na odpočinku se po letech setká se svým někdejším žákem, dnes houslovým virtuosem; stařičký spisovatel žijící v ústraní na venkově je čestným hostem při udílení literární ceny pro začínající spisovatele, kde se cítí nepatřičně; někdejší vysloužilec z první světové války sleduje natáčení filmu o příhodě z vlastního mládí a nepoznává sebe ani přátele a ani onu dobu; a konečně v ústřední povídce, jež propůjčila jméno celé knize, zjišťuje starý hrdina při náhodném bezvýznamném setkání v jednom ospalém rakouském městečku, že čas neběží jen lineárně a že si s námi záludně pohrává.

« Sur le pont, je passai derrière une forme penchée sur le parapet, et qui semblait regarder le fleuve. De plus près, je distinguai une mince jeune femme, habillée de noir. Entre les cheveux sombres et le col du manteau, on voyait seulement une nuque, fraîche et mouillée, à laquelle je fus sensible. Mais je poursuivis ma route, après une hésitation. [...] J'avais déjà parcouru une cinquantaine de mètres à peu près, lorsque j'entendis le bruit, qui, malgré la distance, me parut formidable dans le silence nocturne, d'un corps qui s'abat sur l'eau. Je m'arrêtai net, mais sans me retourner. Presque aussitôt, j'entendis un cri, plusieurs fois répété, qui descendait lui aussi le fleuve, puis s'éteignit brusquement. »

Tintin découvre un message codé dissimulé dans le mât d’un modele réduit de bateau, qu’il vient d’acquérir pour l’offrir au capitaine Haddock. Le parchemin est en fait la clé d’un trésor a découvrir. Mais lequel, et ou se trouve-t-il ? Au meme moment, Haddock retrouvre dans ses archives l’histoire oubliée de l’un de ses ancetres, officier de marine au XVIIIe siecle, qui ne serait autre que l’auteur du fameux message codé. Hélas, le parchemin n’est lui-meme qu’un fragment. Il en existe deux autres, dispersés, qu’il faut impérativement réunir pour espérer mettre la main sur le mystérieux trésor… Le secret de La Licorne inaugure le premier des dyptiques publiés dans la série des Aventures de Tintin.

Les enjeux économiques, politiques et stratégiques du pétrole servent de toile de fond à une intrigue qui a pour cadre géographique le Moyen-Orient.